Navěšel jsem na sebe vše potřebné a vyrazil na asi půlkilometrový pochod mokrou oranicí v absolutní tmě. Za chvíli se začínalo nepatrně rozednívat, orientace proběhla na výbornou a já se s krytem „zahnízdil“ pod keřem v terénní vlně. Vylezl jsem ještě ven a užíval si kouzelné rozednívání s měnícími se barvami a padajícími a opět se zvedajícími mlžnými pásy…vtom se mi za zády ozval svist křídel a ostré jeřábí „kvokání“. Zajel jsem do krytu jak had a zaujal „střeleckou pozici“. Během chvíle začalo to, kvůli čemu jezdím já i spousta stejně postižených, stovky kilometrů, mrzneme, žijeme v bahně, vstáváme za tmy… ze šera z hlasitým voláním přilétaly stovky a stovky jeřábů, nízko i vysoko, někteří si sedali poblíž, jiní pokračovali dál. Mezitím začalo z mlžného oparu vycházet i sluníčko a některá letící hejna jej protínala…

Věčná škoda, že takovéhle představení trvá jen pár minut, pak už je svit sluníčka tak silný, že je s fotografováním přímo proti němu konec. Nakoukl jsem tedy všemi okénky jak se má okolní situace. Jeřábi postávali, v pohodě si čechrali peříčka, sem tam sbírali nějaké dobroty – bohužel celkem daleko a většinou proti světlu. Vyměnil jsem tedy foťák za snídani a užíval si alespoň podívanou. Po chvíli se ptáci začali různě přesunovat, někteří i správným směrem. Udělal jsem pár prvních obrázků, když opeřenci zpozorněli a ti nejbližší se rozhodli zmizet…úplně vypasenou loukou se blížilo stádo krav, což by mě ani ve snu nenapadlo. S nimi se blížil hlasitě si střídavě zpívající a nadávající pasák. To už bylo na opeřence moc a odletěli všichni…

Naštěstí krávy brzo zjistily, že tady se nenažerou a pokračovaly dál. Hlaholící pasák s nimi. Asi po hodině se hejnka jeřábů začala vracet. Když už jich bylo zase asi padesát, cestou se blížil traktor a na poli z druhé strany se vyloupli dva orající traktory…tím skončilo focení definitivně a já jel zbytek krásného dne věnovat krajinkám…

Navečer jsem se jel alespoň ještě podívat na hejna vracející se na nocoviště. Poblíž vyhlídkové věže stálo asi 30 aut a dva autobusy, všude spousta lidí s dalekohledy a foťáky… Usoudil jsem, že pro letošní rok mi už pšenka nepokvete a blíží se čas návratu. Vtom mi zazvonil telefon… místo radostného líčení úlovků a zážitků mi kolega vydeptaným hlasem povídá, že jejich Fabie právě dojela a že jsou na nějakých polních cestách bůhvíkde…

Prostě když se daří… :-S

Hned časně ráno jsem vyrazil na udané souřadnice asi 40 km daleko. Počasí už bylo zase „nijak“ – šedivé nebe, mlha, šero, chystalo se zase na déšť. Klouzal jsem mezi rozbahněnými kolejemi a blahořečil pneumatiky Matador, které mi mimochodem letos odvedli vynikající práci i při cestě s lodí na deltu Dunaje do Rumunska.

Škodovku jsem našel do půl dveří v bahně, kolem deky, koberce, prkna a dvě úplně stejně hnědé postavy. Po krátkém vysvětlení situace, při kterém kluci používali prakticky výhradně nespisovná slova a výrazy, jsme se dali do záchranných prací. Po vyproštění jsme bohužel zjistili další nepříjemnost – zničenou poloosu… Zbytek dne jsme strávili sháněním náhradního dílu, bohužel o víkendu marně. Padlo rozhodnutí návratu na laně. Po dálnici by to ale nešlo, takže jsme vyrazili směr Slovensko. Po pár kilometrech začalo lejt jak z konve…

Jiří měl sice po nočním tažení auta v dešti na laně oči na vrcholku hlavy jako žába ale radost z bezvadné a rychlé pomoci obětavých slovenských přátel a místní speciality v útulném motorestu nakonec vyvážily všechny ty letošní útrapy.

Fotek jsme tentokrát sice mnoho nepřivezli ale shodli jsme se na jednom : „jen počkejte, jeřábi“ příští rok !!!

Máte ještě někdo chuť jet s námi ?

PS : jestli se budete chtít podívat na nějaké alespoň trochu povedenější „úlovky“, na to, jak vypadají třeba fotografické úkryty a na pár dalších zajímavostí – těším se nashledanou zase příště !